Konec Pohromy?

Sobotní odpoledne znovu narušily jednotky nemrtvých a tentokrát se na farmě nesetkali s dostatečným odporem. Obrana farmy byla proražena, pole zamořeno parazitickým organismem a úroda úplně zničena. Lordaeronské potraviny až do opravy farmy pocházejí ze zásob hradu a farmy, pokud na farmě zbylo něco co neshořelo.

Nicméně Pohroma farmu držela jen po dobu nutnou k zamoření Samorosty. Po té se její zbytek stáhl na krchov, kde vyčkával návratu rytíře smrti, který zatím sázel parazity na farmu Ambermillskou. Neodpustil si při tom několik jedovatých poznámek na účet mága, který kontroloval obranu města.

Jako konečná jeho poznámka pak padlo ultimátum, že pokud nedostane o půlnoci Božku Chmeločukovou, stane se farmám ještě něco děsivějšího, než jen vypálení a zničení půdy. Toho ještě jedou zopakoval pro posádky, které se připravovaly znovu obsadit Horskou farmu. Pak bylo ticho a klid. Oba samosprávní celky začali navečer zrychlená jednání na téma vydat, nebo nevydat Božku Chmeločukovou rytíři.

Dvůr Lorda Fenrise z Fenrisu, jasně rozhodl, že Božku nevydá a místo toho se na krchov vypraví zemřít osobně Lord Fenris a jeho nejvyšší armádní představitelé. Ať už to byl závdavek k pokusu o resignaci na Falkensteinský trůn, nebo cokoliv jiného, Lordaeronský dvůr poněkud zapomněl, že Božka se nachází pod ochranou Ambermillské mágokracie, která ji rozhodla vydat, ať už měla důvody jakékoliv.

Čas se blížil půlnoci, když na Krchov dorazil Lord Fenris a jeho svita. Ještě dříve, než se objevili mágové s Božkou, se objevil rytíř smrti se svým mazlíčkem. Mrazivým wyrmem, s důstojným jménem Onnrashari, což naneštěstí v obecném jazyce značí něco jako Oledbouch, či Okruplesk. Wyrma zřejmě čekání nebavilo a tak začal své okolí obšťastňovat svým mrazivým dechem. Víme, že to odnesla jedna ze Syndikátských hlídek a dokonce jeden ogr od jezera.

Lordaeronští se už chystali rytíře oslovit, když dorazili mágové s Božkou. Rytíř a Onnrashari s nálety nepřestali. Lordaeronští navíc rytíři oznámili, že mu Božku nedají. Rytířovu odpověď nemůžeme citovat, nicméně měla značit, že se chystá hrad Falkenstein shodit do nějaké rokle pod ním. Patrně si chudák neuvědomil, že tam stojí Pyrewood (nebo uvědomil líp, než Lordaeronští?)

Lordova svita si tedy spolu s ním zavelela návrat na hrad. Když z krchova vyšel kostlivý čaroděj spolu se svou svitou ghůlů. Mágy s Božkou požádal, aby vstoupili do krypty, kterou pak ghůlové obestoupili. Dále už víme jen to, že se rytíř vrátil. Sestoupil do krypty také a mágové se vrátili bez Božky. Na druhý den, útoky pohromy skončily.

Ještě té noci následovalo jednání Lordaeronského lorda s kancléřem Ambermillským. Ačkoliv jednání zprvu vypadalo dost agresivně, vše se srovnalo a pokračovalo obchodování a dražením černého stříbra a obchodní cesty do Hillsbradu. Kancléř tvrdil, že černé stříbro cenu volné cesty a obchodu s Hillsbradem má, lord byl proti a nabízel „pouhé“ čtyři pruty stříbra trpasličího (mithrillu). K dohodnutí obchodu nakonec nedošlo, neboť obě strany na svých cenách setrvaly.

Krok za krokem…

Krok za krokem kráčíme vstříc zkáze. A zdá se, jsme sami.

Lady Justýna Fenris zmizela beze stopy. Pátral vůbec někdo? Zůstala po ní jen vyčerpaná provincie připravující se na válku. Každý den je pro ni, pro nás všechny, jako dar, každý den, kdy je čas na přípravu, kdy nemusíme tupit své meče o těla jiných a prolévat tu hořkou krev. Kdy je čas se najíst, vyspat, usmát… nebo snad milovat. A vůbec. Žít. Věčně. To lady chtěla asi taky, když utekla. A nebo ji někdo unesl? Proč by to dělal? Nesmysl. Nebo ne..?

Odešli i vrchní mágové. Ze dne na den, bez jasných důvodů vzdali tento boj. Zbabělci. Cech mágů se v posledních měsících topil v problémech, cechmistrovství se přehazovalo z klína do klína jako pohlavní choroba, a celkovému dojmu prospěšnosti nepřidal ani fakt, že tito mágové vzdali se svého města bez boje a nechali Ambermill shořet. Odchod těch dvou je jen další ranou v řadě, a současní členové jsou postaveni před otázku, ze které se nevymluví.

Máme pocit, že existuje nějaký vyšší řád, který nechápeme. Že je tu nějaký loutkař, který zná tuhle zprzněnou pohádku až do samotného konce a jde si za ním. Přes mou, přes Tvou, přes naše padlé loutky, mrtvoly. Ale mýlí se, pokud žije v představě, že se vzdáme jen tak. Že utečeme, stejně jako ti ze vznešené krve, jako ti, co měli za námi stát. Ne. Provincie je v rukou armády, velitel Gahrron, který má vše na povel, rozděluje své muže, aby dal nám aspoň naději. Pořád je zde pár schopných mágů. Elfů. Trpaslíků. Orků, kteří nevzdají se svých životů jen tak. Budeme bojovat.

A tak, krok za krokem, kráčíme vstříc zkáze. Ne, nejsme sami. Máme sebe.

WoWScrnShot_022513_213014 WoWScrnShot_022713_120700 WoWScrnShot_022413_183301

Chléb a hry

Herold vyzval další dva smělé, aby poměřili svých sil v tom kolbišti. Chladná ocel zařinčela, meče se do sebe zakously jako divocí psi. Pot stékal po spáncích, každá z jeho kapek byla těžší a těžší, a když pak smísila se s karmínovou krví, často to znamenalo konec všech snah. A další vypitou sklenici dobrého dalaranského vína tam v hledišti. Každá dobře mířená rána byla doprovázena uznalým přikývnutím mužů, a překvapenými vzdechy žen v krásných šatech, které je doprovázely. Boje líté byly lákavé snad pro každé oko, všeobecné veselí vonělo blahem. Připomínka starých, dobrých časů. A tak se rvali v tom turnaji na nádvoří hradu Falkenštejna, před zraky vznešených, před zraky nicotných, ve všeobecném veselí, snad za čest a slávu. Vyhrál velitel Mallen Gahrron, ale stejně jako jeho hrdí soci nemohli si užít cti poražených, ani on neměl příležitost vychutnat si tu slávu. Přišla zpráva, vše ukončila záhy…

WoWScrnShot_021013_181113 WoWScrnShot_021013_181043

Farmy ambermillské v plamenech. Magické anomálie je vzaly útokem, ptát se proč je zbytečné. Tak nad těmi poli jako splašení ptáci poletovaly jen výkřiky raněných, ozvěny pláče a surové rozkazy, které to vše měly zažehnat. Ale proti této čiré magické síle se mohou postavit jen ti, co jsou z ní vytesáni. Nakonec přišly… ze všech těch ó mocných mágů jen dvě sochy krásné. Zapovězené. Černokněžníci Luna a Kraila Zerkense strhli oponu noci, aby možná až sebevědomě anomáliím předvedli své vystoupení. Vůně spáleného ozónu rozřezala vzduch, když dopadla první kouzla, a magično se dalo krájet. Upoutali pozornost. A armáda tak získala dost času, aby se dostala ke všem těm raněným, uvězněným. Záchrana. Spása. Objetí. Slzy štěstí. Úkol splněn. Avšak ty propálené díry v tělech statečných obránců zahojí snad jen čas, cena vysoká. A osud toho města… v čích dlaních?

WoWScrnShot_021013_201037 WoWScrnShot_021013_222652